Současné informační prostředí a informační gramotnost
Abstrakt Koncept rozvoje lidských zdrojů, celoživotního vzdělávání a posléze i celoživotního učení provází teorie lidského kapitálu. I když lze formálně dosažené vzdělání považovat za vcelku spolehlivé přiblížení lidskému kapitálu, není jeho ideálním indikátorem. Jednou z cest najít přímější indikátory měření lidského kapitálu je zjišťování tzv. funkční gramotnosti, která znamená schopnost orientovat se v expandujícím světě informací a schopnosti využívat těchto informací způsobem, který umožňuje plnou integraci člověka do společnosti. V příspěvku autorka vymezuje pojmy gramotnost a kompetence, pozornost věnuje informační gramotnosti z hlediska současného informačního prostředí. Zmiňuje tzv. klíčové kompetence a v kontextu vyvíjející se společnosti znalostí se zabývá pojmem vzdělaná osobnost. Úvod Žádné století v dějinách lidstva nezaznamenalo tolik radikálních společenských transformací jako století dvacáté. Jednou z mnoha společenských přeměn vyspělé části světa byl nástup informační společnosti, i když tato se v současnosti, sice pozvolně v určitých náznacích, začíná prolínat do své další etapy vývoje, do společnosti znalostí. Dnes máme k dispozici několik přístupu k vymezení informační společnosti od technokratických vizí přes ekonomické, sociologické až ke kulturním. Velice zjednodušeně lze konstatovat, že jde o koncepci lidské civilizace, kde jsou všechny aspekty života závislé na přístupu k informacím a kde se informace stává strategickou surovinou. Tato koncepce zahrnuje nejen technologické aspekty, ale i aspekty sociální, politické, ekonomické. Postupná informatizace společnosti, tj. průnik informačních technologií a zavádění informačních systémů do všech oblastí společenského života v takové míře, že zásadně mění společenské vztahy a procesy, je chápana jako proces na stejné významové úrovni, jakou byla v předchozí etapě vývoje lidské společnosti industrializace. Současné informační prostředí Informační prostředí je integrální součásti společenského prostředí a jeho struktura, determinovaná základními společenskými úrovněmi, se skládá z lidského faktoru, kterým je původce, zprostředkovatel a uživatel komunikačního procesu, dále jsou to samotné informační a komunikační procesy, v rámci kterých se uskutečňuji určité informační cíle, zabezpečují se určité informační toky a vytváří se různé informační produkty, a toto vše zabezpečuje určitá materiálně-technická základna, kterou tvoří informační instituce, knihovny, ale i informační technologie a výpočetní technika. A nakonec je potřeba brát v úvahu časoprostorový rozměr, který určuje směr, rychlost, adresnost či novost komunikovaných informací. Dnes už není snad potřeba diskutovat o tom, že nejdůležitějším prvkem informačního prostředím člověk se svými kognitivními a sociálními aspekty osobnosti, který představuje individuální informační prostředí. Důsledkem informatizace je globalizace informačního prostředí a univerzální dostupnost informací. V tomto kontextu se často zmiňují pojmy exploze informací a exploze publikací, které se ovšem běžně zaměňují. Přitom exploze publikací většinou explozi informací převyšuje, protože tatáž informace bývá publikována několikrát. Vymětal (2000) v souhrnu uvádí fakta, které charakterizují současné informační prostředí. V rámci příspěvku je zmíněno pouze pár základních údajů, které přibližují toto prostředí jak z pozitivní tak i negativní stránky:
Jak údaje naznačují, většina relevantních informací je soustředěna do několika tisíc článků. Odhaduje se, že vědeckovýzkumný pracovník ročně prostuduje asi dvě stě článků, abstrakt jednoho článku si přečte přibližně dvacet lidí a nadpis článku asi pět set lidí. V těchto souvislostech je potřeba brát v úvahu také kognitivní schopnosti a možnosti člověka. Padesát tisíc abstraktů aktuálních článků lze prostudovat zhruba za dva tisíce hodin, což představuje roční fond pracovní doby. Za dvě hodiny soustředěné práce týdně lze přečíst názvy třech tisíc článků, což ročně znamená zhruba sto padesát tisíc článků. Je tedy zřejmé, že uživatel odborných informací, pokud by si chtěl opatřovat a vyhodnocovat všechny relevantní informace sám, neměl by už čas na další profesní činnosti a aktivity, na přemýšlení a rozhodování. Z hlediska subjektu informačního procesu, tj. tvůrce, zprostředkovatel a uživatel informaci, knihovna má jedinečnou a nezastupitelnou úlohu zprostředkovatele relevantních informací, snad ještě více než kdykoliv předtím, v současnosti se mění pouze nástroje a techniky práce. Samozřejmě není potřeba zdůrazňovat, že se jedná o knihovnu s virtuální koncepcí, jak ji zmiňuje Vlasák (2005). V rámci strategických dokumentů a v kontextu informační politiky Evropské unie je současná společnost obecně vymezená jako společnost, ve které pochází významné procento podílu hrubého národního produktu z produkce a šíření informačních produktů a služeb. Jedná se společnost s nejrozvinutějším průmyslem, kde se ovšem značné procento populace přesouvá do sfér výzkumu a vývoje, vzdělávání, obchodu a banky. Tyto oblasti tvoří tzv. informační sektor. Jako každé produktivní národohospodářské odvětví má také informační sektor svoji ekonomiku. Ta je pak sledována, zkoumána a vyhodnocována s využitím celého systému nástrojů, s nimiž pracuje moderní ekonomie. Měřítka pro informační společnost se stanovují následovně:
Funkční a informační gramotnost a kompetence Koncept rozvoje lidských zdrojů, celoživotního vzdělávání a posléze i celoživotního učení, který má svůj původ ve vyspělých zemích světa, provází teorie lidského kapitálu založena na analogii mezi investicemi do vzdělání a do fyzického kapitálu vzhledem k tomu, že jak vzdělání, tak i fyzické náklady produkují zisk (Mincer, 1958). Vznikem této teorie došlo ke změně vnímání vzdělání jako pouhé oblasti společenské spotřeby a rozvinula se nová disciplína s názvem ekonomika vzdělání. Pojetím lidského kapitálu se posléze začali zabývat i odborníci v dalších vědních oborech, sledován byl vliv investic do vzdělání na společenské uplatnění a osobní uspokojení, na zdravotní stav populace, na úroveň kriminality, na sociální soudržnost a na vývoj kultury. V polovině osmdesátých let dochází k renesanci konceptu a především v Evropské unii je stále více používán pojem lidské zdroje. Příčinou zájmu je růst ekonomické nejistoty a krize zaměstnanosti a nakonec i selhání tradičních způsobů řešení těchto jevů. Vznikající společnost založená na znalostech, která se musí rychle adaptovat na místní i světové trendy, akceptuje úlohu vzdělání v rozvoji schopnosti jednotlivců soustavně se učit, být tvůrčí a sebevědomí, což má dále dopad na jejich kvalitu a flexibilitu na trhu práce. Tento přístup podporuje také nové netradiční možnosti učení. Od poloviny devadesátých let je prosazován koncept celoživotního učení a trendem je větší míra kombinace vzdělávací a pracovní zkušenosti. Stále více pozornosti je věnováno měření lidského kapitálu, kde nemalé úsilí vynakládá Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). I když lze formálně dosažené vzdělání považovat za vcelku spolehlivé přiblížení lidskému kapitálu, není jeho ideálním indikátorem a z tohoto důvodů se objevila snaha nalézt přímější indikátory lidského kapitálu. Jednou z cest je zjišťování tzv. funkční gramotnosti, kterou lze charakterizovat jako schopnost orientovat se v expandujícím světě informací a samozřejmě i schopnosti těchto informací využívat způsobem umožňujícím plnou integraci člověka do společnosti. V podstatě se jedná o schopnost správně porozumět sdělované zprávě, vyjmout z ní relevantní informace, porovnat a odlišit je od podobných, ale přesto odlišných, a relevantní informace pak vhodným způsobem použít. Podle Vymětala (2006) má funkční gramotnost několik složek, součástí je gramotnost literární, tj. schopnost nalézt a porozumět informacím z textu i uplatnit tvůrčí přístup; dále gramotnost dokumentová, tj. schopnost vyhledat a využít přesně definovanou informaci a schopnost na ni adekvátně reagovat, např. vyplnit daňové přiznání či různé další formuláře, pochopit vypovídací schopnost tabulek, grafů apod.; další součástí je gramotnost numerická, tj. schopnost pracovat s čísly, získané výsledky správně interpretovat, např. výpočet úroků a splátek, interpretace základních statistických pojmů, a nakonec jazyková gramotnost, tj. schopnost dorozumět se alespoň v jednom světovém jazyce. V letech 1994-1998 proběhl rozsáhlý srovnávací projekt funkční gramotnosti dospělých, kterého se zúčastnilo přes dvacet zemí. Cílem projektu bylo ukázat, že schopnost lidí aktivně zacházet s informacemi ovlivňuje životní šance lidí v moderních společnostech a představuje významný zdroj ekonomického úspěchů jedinců i zemí. Samozřejmě, to, co platí pro člověka jako jednotlivce, platí i o celých společnostech. Jakkoli to může znít nadneseně, lze konstatovat, že funkční gramotnost vymezená jako schopnost participovat na světě informací, se postupně stává dokonce důležitějším předpokladem ekonomického a sociálního vývoje národů než bohatství jejich přírodních zdrojů. Potvrdilo se, že vysoká funkční gramotnost je jedním ze zdrojů životního úspěchu. Nejde však jenom o pocity, funkční gramotnost ovlivňuje i profesní kariéru. Vzestupná mobilita, tj. změna zaměstnání, která vede ke zvýšení sociálně-ekonomického postavení nejvíce, souvisí právě s funkční gramotnosti. Nízká funkční gramotnost představuje velké riziko sestupné mobility, nízkého příjmu nebo přímo ztráty zaměstnání (Sedláčková, 2009). V současné době je velmi frekventovaným pojmem informační gramotnost. Faktem je, že tento pojem není zatím přesně a definitivně vymezen, a existuje celá řada nejrůznějších definic v různých oborech. Asi nejčastěji se setkáme v odborné literatuře s vymezením, že informační gramotnost je už zmiňovaná funkční gramotnost společně s počítačovou gramotností. Z hlediska vývoje znalostní společnosti nejvíce vystihující obsah pojmu informační gramotnost uvedla Komise pro informační gramotnost vytvořená při Asociaci amerických knihoven (ALA, 1986). Podle tohoto vymezení informačně gramotný jedinec má být schopen rozeznat, kdy potřebuje informace, umět je vyhledat, vyhodnotit a využít a navíc, informačně gramotný člověk se naučil, jak se učit, protože ví, jak jsou znalosti pořádány, je to člověk připravený pro celoživotní vzdělávání, vždy dokáže najít informace k určitému rozhodnutí či vyřešení úkolu. S gramotnosti velice úzce souvisí kompetence. Tento pojem
se považuje za nadřazený pojmu gramotnost a ve smyslu souhrnu vědomostí, schopností,
kvalifikace, zručnosti, odborné způsobilosti, kompetence vytvářejí základný
předpoklad pro výkon určité profese. Kompetence v rámci managementu jsou chápany
jako sociálně ekonomický znak vyjadřující rozsah působnosti, dále souhrn
oprávnění a povinností, které jsou svěřeny právnickou formou určitému
jednotlivci nebo organizaci. Evropské standardy manažerských způsobilostí
rozeznávají čtyři základní okruhy kompetencí a to, řízení činností, zdrojů,
lidí, informací, a tři speciální okruhy, kterými jsou řízení energetických
toků, řízení kvality a řízení projektů. Standard každé kompetence je definován
prostřednictvím kritérií výkonnosti a požadavky na znalosti. Mezi základní složky
kompetencí patří osobnostní rysy a vnímání sebe samého, motivace, vědomosti,
dovednosti V souvislosti s rozvojem lidských zdrojů se dnes hovoří o tzv. klíčových kompetencích. Jsou to integrované schopnosti a dovednosti, které lze uplatňovat v rozmanitých profesích i v osobním životě. Usnadňují člověku proces celoživotního učení a pomáhají mu přizpůsobovat se novým podmínkám. Nejsou vázány na jednotlivé předměty nebo obsahy učiva. Mohou a musí být osvojovány jak prostřednictvím velmi rozmanitých vzdělávacích obsahů, tak i v průběhu pracovní zkušenosti, a mohou být používány v nejrůznějších životních situacích. Jsou proto často označovány jako přenositelné (transferable) kompetence či dovednosti a patří sem:
Vzdělaná osobnost z pohledu vývoje ke znalostní společnosti Jak Peter Drucker (2004) zmiňuje, znalosti nejsou neosobní jako například peníze, nesídlí v knihách, databázích, v počítačových programech, ty obsahují pouze informace. Znalosti jsou vždy ztělesňovány v určité osobě, určitá osoba je jejich nositelem, vytváří, uchovává a zdokonaluje je, prakticky uplatňuje a nakonec určitou osobou jsou vyučovány i studovány, užívány či zneužívány. Přechod ke znalostní společnosti, kterou tolik dnes zmiňujeme, tak vysunuje osobnost či jednotlivce do popředí a tento posun klade nové úkol, vyvolává nové problémy, a také bezprecedentní otázky týkající se představitele společnosti znalostí, tj. vzdělané osobnosti či vzdělance. V předcházejících vývojových stupních společnosti měl
vzdělanec úlohu určité dekorace označované výrazem Kultur1.
Ve znalostní společnosti vzdělaná osobnost představuje jistý symbol, je
nositelem společenských norem, určuje výkonnost společnosti, ztělesňuje hodnoty a
postoje společnosti, její přesvědčení. Pokud tedy ztělesněním společnosti Pokud tedy se obecně přijímá názor, že jsme v současné době společnosti založené na znalostech, která má globální rozměr z hlediska financí, ekonomie, možností pracovní kariéry, technologie, ústředních problémů, ale především z hlediska informací, tak taková společnost musí mít ve svých základech pojem vzdělané osobnosti. Taková společnost potřebuje vůdčí skupinu, která dokáže soustředit místní, partikulární a uzavřené tradice a proměnit je ve společně sdílenou oddanost určitým hodnotám a vzájemné úcty. Společnost znalostí ovšem potřebuje vzdělance, který je značně odlišný od tradičního pojetí. Samozřejmě důležité jsou tradice, moudrost, krása a poznání, jež jsou dědictvím lidské civilizace, ale mít toto spojení pouze nestačí. Vzdělaná osobnost musí být schopna aplikovat své znalosti na současnost nebo s jejich využitím dokonce utvářet budoucnost, bez toho jsou velké a dávné tradice pouhým sběratelstvím a byla by to pouze hra se skleněnými perlami (Hesse, 1943). Západní kultura zůstává pro vzdělance základem, znalostí totiž spočívají na těchto základech, co se týká vědy, nástrojů, techniky, výroby, ekonomie, financí i bankovnictví západního stylu. Ale bude muset umět ocenit i jiné velké kultury a tradice, a především musí být v daleko menší míře nepraktický a odtržený od života. Bude potřebovat stejně tak kultivovanou vnímavost jako schopnost analýzy, bude muset být připraven žít v globálním světě. Dalším charakteristickým znakem dnešní vyspělé společnosti, který Drucker (2004, 2006) nesčetněkrát zdůrazňuje, je skutečnost, že se nejedná jenom o společnost znalostní, ale také společnost organizací. Většina vzdělaných lidí bude svých znalostí využívat v roli členů určité organizace. Vzdělaný jedinec tak musí být připraven současně žít a pracovat ve dvou kulturách, a to v kultuře tzv. „intelektuála“, který se zaměřuje na slova a myšlenky, a v kultuře „manažera“, který se soustřeďuje na lidi a práci. Intelektuálové potřebují organizaci jako nástroj, umožňuje jim uplatňovat jejich specializované znalosti, jejich techné2. Manažeři považují znalosti za prostředek realizace cílů organizace. Jak intelektuálové, tak i manažeři mají pravdu., i když představují protiklady, ale jejich poměr jsou spíše polarity, navzájem se potřebují. Vědec pracující ve výzkumu potřebuje manažera výzkumu a manažer výzkumu potřebuje vědce. Jestliže jeden nějakým způsobem převládne nad druhým, výsledkem je pouze špatný výkon a všeobecná frustrace. Svět intelektuála se stává světem, kdy každý dělá svou vlastní věc, ale nikdo nedosahuje hmatatelných výsledků, a svět manažera se mění v ohlupující byrokracii. Když se tyto dva světy vzájemně doplňují a vyvažují, mohou přinést tvořivost, řád, naplnění a poslaní. Předpokládá se, že většina lidí bude skutečně žít a pracovat v obou těchto kulturách současně, a všechny vzdělané osobnosti by měli být připraveny oběma těmto kulturám rozumět. Podrobně a velmi zasvěceně o tom píše Senge (2007) v rámci teorie a praxe učící se organizace, kde zmiňuje základní disciplíny budování takové organizace, kterými jsou osobní mistrovství, mentální modely, sdílená vize a týmové učení. Drucker (2006) klade důraz na integritu charakteru a vedení, jehož symbolickým vyjádřením je rozhodnutí v lidských otázkách. Právě prostřednictvím charakteru je prosazována vedoucí role, ten dává příklad a je napodobován. Ve věci charakteru nelze nic předstírat, nelze lidi oklamat, a to platí především o lidech, kteří stojí v čele nějaké organizace, protože duch organizace, její identita, kultura, filozofie se vytváří shora. Nepředpokládá se, že vzdělaný člověk bude doma v mnoha vědních oborech, bude mnohem specializovanější, ale co bude charakterizovat vzdělanou osobnost ve znalostní společnosti, je schopnost rozumět různým vědám3. Přeměna vědeckého poznání ve znalosti vyžaduje, aby představitelé věd či specialisté převzali odpovědnost za to, že dokážou být srozumitelní oni sami, a že srozumitelná bude i jejich oblast poznání, protože vědy je potřeba chápat takové, jaké jsou, a to střízlivé, přesné, náročné. Žádná královna věd ve společnosti založené na znalostech neexistuje, všechny vědy jsou stejně hodnotné, všechny směřují k pravdě. Závěr Každá organizovaná společnost vychází z určitého pojetí přirozenosti člověka a jeho funkce a místa ve společnosti. Pojetí lidské přirozenosti vždy poskytuje pravdivý obraz povahy společnosti. Symbolicky vyjadřuje základní hodnoty a přesvědčení společnosti tím, že poukazuje na sféry lidské činnosti, které považuje za společensky prvořadé a rozhodující. Společnost má smysl jen tehdy, když její účel a ideály mají smysl vzhledem k účelům a ideálům jednotlivce. Vizi budoucí společnosti znalostí je zlepšení kvality života, zlepšení efektivnosti činnosti podnikatelských, rozpočtových a společenských organizací, a nakonec posílení vzájemné soudržnosti lidí i národů. Měla by vzniknout moudra společnost, která využívá své znalosti a zkušenosti k rozumnému řešení osobních, profesních, společenských i globálních problémů. Do jaké míry lze tuto vizi naplnit může být předmětem diskuze, ale stojí za to se o to alespoň pokusit, i když, jak nás historie informuje, lidem ani národům není vlastní se chovat moudře.
Literatura: (ALA) Presidential Comittee on Information Literacy:
Final Report. 1989. [online]. Washington: ALA, 1989. [cit. 2011-09-16]. DRUCKER, Peter F. 2004. To nejdůležitější z Druckera v jednom svazku. Praha: Mangement Press, 2004. 300 s. ISBN 80-7261-066-X. DRUCKER, PETER, F. - Maciariello, Joseph. 2006. Drucker na každý den: 366 zamýšlení a podnětů, jak dělat správné věci. Praha: Management Press, 2006. 431 s. ISBN 80-7261-140-2. HESSE, Hermann. (2002). Hra se skleněnými perlami. Praha: Argo, 2002. 438 s. ISBN 80-7203-403. MINCER, J. 1958. Investment in Human Capital and Personal Income Distribution. Journal of Political Economy, 66, 1958, pp. 281-302. ISSN 00223808. SEDLÁČKOVÁ, Beáta. Modernizace studijních možností: e-learning. 2009. [on-line]. In INFOS 2009. Zborník z 35.medzinárodného informatického sympózia 27. - 30. apríl 2009. Stará Lesná - Vysoké Tatry. Bratislava: Spolok Slovenských knihovníkov, 2009. [cit. 13-09-11], s. 159-165. Dostupné z http://www.infolib.sk/index/podstranka.php?id=1974&lang=sk SENGE, Peter, M. 2007. Pátá disciplína: Teorie a praxe učící se organizace. Praha: Management Press, 2007. 439 s. ISBN 978-80-7261-162-1. VLASÁK, Rudolf. 2005. Knihy a knihovny dnes a zítra. In Knihovny současnosti. Brno: SDRUK, 2005, s. 19-37. ISBN 80-86249-33. VYMĚTAL, Jan. Současné informační prostředí. 2000. [on-line]. Vesmír, 2000, 79, č. 6. [cit. 13-09-11]. Dostupný z http://www.vesmir.cz/clanek/soucasne-informacni-prostredi VYMĚTAL, Jan – Diačiková, Anna – Váchová, Miriam. 2006. Informační a znalostní management v praxi. Praha: LexisNexis, 2006. 399 s. ISBN 80-86920-01-1.
1 Německé slovo Kultur je v podstatě nepřeložitelné, jde o určitou směsici respektu a posměchu. 2 Staří Řekové tak nazývali řemeslné dovednosti a prakticky zaměřená umění. Univerzitní tituly v oborech techné se v Evropě přiznávají od 13. Století, jedná se o právnické a lékařské tituly. Kromě Anglie byly na evropském kontinentě brzy společensky akceptované inženýrské tituly, první z nich byl udělen ve Francii za vlády Napoleona. V historii evropské společnosti si většina lidí považovaných za vzdělané si vydělávala na živobytí prostřednictvím techné, jako právníci, lékaři, inženýři, geologové a také, stále častěji, jako podnikatelé. Pro vzdělance 19. století nebyly různé druhy techné věděním. Ale dnes, kdy se obory techné postupem vývoje proměnily v dílčí vědy či vědní disciplíny, musí být integrovány do celistvého poznání. 3 James M. Buchanan získal v roce 1986 Nobelovou cenu za ekonomii za své práce aplikující moderní ekonomickou teorii na politický vývoj a tím zpochybnil všechny předpoklady a teorie, na nichž politologové po více než jedno století zakládali svou práci.
In ITlib. Informačné technológie
a knižnice [online], 2011, č. 03 [cit. 2012-04-04]. |